Naše historie, aneb můj ch(r)ab(r)ý pokus o kroniku
Noční přechod Brd - 16.-18.9.2005
Lenošení na Desertu - 30.4.-1.5.2005
Velikonoční ponděli - 21.4.2003
Hledáme Diagonálu aneb super bloudění - 14.4.2003
Nedělní Brdy aneb Mokro v botách, píseň v notách, nikdy nepsanou..." - 16.2. 2003
"Brdské bruslení" - 27.12. 2002
"Vznikáme!!!" - 28.10.2002
Vzhledem k tomu, že nejsem schopen spočítat zpětně všechny akce, které jsme spolu s Áňou jako T.N.C. prožili, musím proto začít číslování vandrů a výletů (pod hlavičkou T.N.C., tzn. žádné oddílové, ani dorostové, ani mé nebo Ániny jednotlivé akce) od doby, kam má paměť sahá, tj. od vánoc roku 2002 + výprava, na které Toulavci vznikli:
Akce číslo: 5
Lenošení na Desertu
datum: 30.4.-1.5.2005
Od posledního zápisu v kronice uběhla už dlouhá doba. Je to dáno mou leností i nemožností se připojit k internetu. Jenže zpět na vandry už si nevzpomenu, tak začnu psát zase od teď po dlouhé přestávce :-)
Někdy během týdne přišla Anuška s tím, že pojedem na vandr na Brdy (kam jinam). Má být krásně, tak to bude ideální čas na opalování se a učení někde na brdské loučce. Nadšeně jsem souhlasil.
V pátek po práci jsme začali balit. Áňa nakoupila dostatek jídla, takže o plný žaludek a batoh nebude nouze. Sbalil jsem uesku, ÁŇa Tuláka a dva chlebníky a těšili jsme se na odjezd. Do toho já stále remcal, co nám ještě chybí, ale nakonec jsme měli stejně všechno, neboť Áňa (jako každá manželka) má paměť dokonalou a myslí na všechno.
Chtěli jsme vyrazit v sobotu v 6:25 vlakem ze Smíchova, ale když nás ve 4:30 probudil budík, jednohlasně jsme schválili odjezd pozdější.
Vlak nám tedy jel v 9:25. Na nástupišti jsme potkali Tonyho se Sylvou, kteří mířili podobným směrem, tak jsme se k nim přidali a cesta vesele ubíhala za debaty na téma "opalování přes sklo". Já jsem zastánce této teorie (jako jediný). Tony naopak tvrdil, že se od skla paprsky odráží a od toho vzniká ten tolik obávaný skleníkový efekt...
V Hostomicích jsme vystoupili někdy kolem 10:45 a naše první kroky vedly kam jinam, než do cukrárny. Vyzbrojeni zmrzlinou jsme začali ukrajovat první metry poměrně krátké cesty...
Cesta na Desert camp byla náročná, neboť slunce pálilo a my neměli pití. Ale zvládli jsme to!!! Na Desertu nás kromě padajících laviček nikdo nečekal. To bylo dobré.
Napili jsme se, podívali se na naše, v loňském roce vysazené gingo a zavrhli odpočinek. Schovali jsme batohy a jen s chlebníkem vyrazili na obhlídku blízkých campů.
Krájeli jsme metr za metrem a po nějaké době jsme došli na camp Krkavčí údolí. Místní osadníci camp stále zdokonalují, ale koupená lavice se stolem už na mě je trochu moc civilizovaná. Od KÚ jsme si to namířili až ke skautské základně (stojí čerstvě na pasece - málem jsme to nepoznali) a pak na Hojnost. Tento camp má svou slávu již bohužel dávno za sebou, i když já se tam rád vracím.
Od Hojnosti jsme šli oklikou na camp Boot Hill. Po cestě jsme ještě "obdivovali" práci místních silničářů, kteří vysadili novou alej a každý stromek oplotili pletivem. Dali ho však obráceně. Velké díry byly u země a malé, která nemají propustit králíky, byly asi ve dvoumetrové výšce... Aspoň králící v zimě neumřou hlady :-).
Na Boot Hillu jsme opět potkali Tonyho se Sylvou, nabrali vodu, nechali jim tam sušenky a vyrazili přes vrchol Písku zpět na Desert, kde jsme zbytek dne strávili čtením křesťanské knihy o Manželství. Večer jsme něco pojedli a asi ve 22 hodin zalehli.
Ráno (v 9:45) nás probudil lesník, traktor a motorová pila, kteří v této vražedné kombinaci dělali probírku cca 30 metrů od campu... Přesunuli jsme se tedy i s věcmi na louku a tam jsme se opalovali, jedli, četli a povídali si až do odchodu. Sbalili jsme uesku a Tuláka a vyrazili na vlak. Pod lesem jsme ještě natáhli deku a chvilku si odpočali. Času bylo dost.
K vlaku jsme to vzali opět přes cukrárnu, takže sladká tečka za vandrem se podařila. U vlaku jsme do třetice potkali T+S a ještě spoustu jiných tuláků, takže cesta do Práglu utekla vcelku rychle.
No a to je konec jednoho podařeného jarního vandru...
Akce číslo: 4
Velikonoční ponděli
datum: 21.4.2003
Nějak máme ve zvyku jezdit s Áňou v pondělí, ale tohle bylo aspoň volné. Já jsem byl s Tomem na Brdech už od pátku a měli jsme za sebou spoustu krásných kilometrů. Áňa za námi přijela až v pondělí ráno, aby s námi mohla být aspoň jeden den. Dokonce s sebou vzala i svého psa Fida, který je externím člene T.N.C.
Spali jsme na fleku několik set metrů pod Swampem a byla to krásná noc. Snad poprvé jsem na Brdech spal někde mimo camp. Ráno jsem vyzvedl Anušku u blízkého lomu a společně jsme došli vzbudit Toma (který však už byl vzhůru a dokonce pod vlivem toho, že se bude moct před Áňou vytáhnout vařil snídani :-). Dobře jsme posnídali, já jsem našel KPZ po nějakém skautovi, který ji tam zapomněl a pak jsme vyrazili na Babku. Chvilku jsme se tam opalovali, načež následoval "cross country" přechod na camp Želva, od kterého nás dělilo mnoho (nejen) výškových metrů. Zapsali jsme se do kempovky a vyrazili volnou chůzí kamsi (chtěl jsem se směřovat na Kejnou, ale moc jsme se nesnažili). Kupodivu jsme na Kejnou dorazili a dokonce v jejím nejvrcholnějším začátku, takže jsme si mohli vychutnat celou její nádhernou rokli (kdo jí zná, ten mi přisvědčí). Na jednom místě jsme se pod velkou skálou rozhodli udělat obídek a dát obligátní přestávku, což uvítal s jásotem hlavně Fido, neboť mu svitla naděje dobrého žrádla.
Od tohoto místa jsme pak pokračovali po proudu až do Řevnic (já jsem na tomto místě zapomněl svůj nejlepší nůž a po třech týdnech jsem ho tam znovu nalezl!!!). Dali jsme si malou zmrzlinu a pak už jsme se museli přesunout do Práglu. Moc krásný den.
Akce číslo: 3
Hledáme Diagonálu aneb super bloudění
datum: 14.4.2003
Jo, jo. Zase jedno volné pondělí a zase jedna výprava na milované Brdy. Vyjeli jsme (jak jinak) v 6:50 s cílovou stanicí Řevnice, kde jsme se zdrželi jen chvilku při nakupování proviantu v místním obchodě a pak už nás pohltili mlžné lesy. Byl krásný, slunečný den vhodný k opalování se.
Naše první zastávka byla u řevnického jezírka, ale to bychom nebyli Toulavci, kdybysme drželi značku. Vyrazili jsme přímou čarou do kopce, cesta necesta. Těžká cesta nás odměnila pěkným lůmkem s nepatrnými zbytky sroubku (ohořelé stromy, dvě, tři stesané klády). Nádherné místo s velkými smrky uprostřed dubového lesa. Následovala svačinka a pak jsme se mou oblíbenou zkratkou (vždycky při ní objevím nějaká nové, doposut neznámá místa) přesunuli na Soudný vrch, odkud jsme museli jít po "nenáviděné" značce několik kilometrů.
Vzhledem k tomu, že jsme chtěli objevit camp Diagonála XY (o kterém jsem jen neznatelně tušil, kde by mohl být (pochopitelně mylně)), odbočili jsme v jednom místě z cesty a začali hledat potok, na kterém jsem Diagonálu tušil. Bohužel špatně, neboť jsme dorazili na camp Zelené šišky (kdo z vás ví, kde leží Šišky a kde Diagonála (což teď už vím naštěstí také), musí se jistě smát, o kolik kilometrů vedle jsme hledali). Nevadí. Vzhledem k tomu, že na Šiškách někdo byl, vyhli jsme se jim a směřovali stále na potok, který jsme si vybrali dřív. Neuvěřitelnou klikou jsme však při cestě našli (nám doposud neznámý) camp Strachomorna, což nás dostatečně odškodnilo za nenajití Diagonály. Opět jsme posvačili a razili dál. Nalézt teď námi hledaný potok nebylo už tak těžké a my jsme mohli konečně začít objevovat neznámé kraje.
A skutečně. Po několika metrech jsme objevili krásné místo s malým ohništěm. Místo, které si možná zvolíme za svůj "Toulavecký flek".
Později jsme sestoupili po potoce na červenou značku a vzhledem k tomu, že už začínalo být pozdnější odpoledne, vyrazili jsme na vlak do Malé Hraštice. Opět cestou necestou podél Voznického potoka skoro až k nádraží. Krásná cesta.
Od nádraží nám jel brzy vlak a tak jsme se k večeru ocitli zase v rodném velkoměstě. Ach jo. Ale to počasí stálo za to.
Akce číslo: 2
"Nedělní Brdy aneb Mokro v botách, píseň v notách, nikdy nepsanou..."
datum: 16.2. 2003
Vyrazili jsme jako obvykle vlakem v 6:50, tentokrát do Hostomic. Vrchol Písku se topil v mlze, na zemi bylo několik centimetrů sněhu a mě bylo hned jasné, že Áňa v Gore-texes má nad mými kanadami podstatně navrch. Moje nevydržely suché ani hodinu, Áňa v botech měla mokro o dost později. Hmmm. Stejně ale zůstanu u kanad.
Vyrazili jsme do kopců s tím, že se zastavíme na Pískách na našem Desert campu, obhlídneme zimní škody a uvaříme si čajíček. Na Desert jsme dorazili, ale spalo tam několik lidí, tak jsme je jen "obrali" o hrnek čaje, zapsali se do kempovky a zase vyrazili. Ale bylo tam krásně. Naše další cesta vedla přes Willyho Boot hill, kde kromě deseti centimetrů sněhu nikdo nebyl. Jako další cíl jsme si stanovili najít camp Naději a tak jsme se ho vydali plnit. Až mě překvapilo, když se nám to skutečně po několika hodinách podařilo (ale bylo to docela daleko). Cestou jsme míjeli desítky běžkařů a voda v mých botech znatelně stoupala. Také zásluhou Áni, která mě nutila nechodit běžkařům ve stopě (tzn. po cestě, kde byl sníh aspoň trošku ušlapaný), ale hezky šlapat hlubokým snížkem při okraji cest.
Na Naději byla zima a padal jemný sníh. Rozhodli jsme se zde naobědvat (i když poněkud v pozdním čase) a já jsem se rozhodl (nerozumně) uvařit čaj ze sněhu.
Hmmm. Než jsem vůbec rozdělal oheň, přimrzly mi nohy k botám a znatelně mi prochladly prsty u rukou. Nakonec se to zdařilo, ale čaj jsem stejně neuvařil. Poté, co jsem si dvakrát vodu vylil (jednou do bot (to už moc nevadilo, alespoň byla teplá) a podruhé do ohně), rozhodla Áňa (rozumně), že už radši půjdem. Tak jsme šli. Cestou necestou (však jsme také T.N.C.) jsme směřovali na Hostomice a skutečně je po nějakém (relativně dlouhém) čase objevili. Vláček jel za půl hodiny, takže jsme si ještě stačili dokonale procvičit třesavku a pak už jsme jeli. V Nesvačilech k nám přistoupil Tony s Chůfem (Tony nás mimo jiné pozval na módní přehlídku v pásmu Stopy sešlapanejch bot, kam jsme zašli a bylo to docela fajn), takže o zábavu bylo také postaráno. No a pak už jsme byli doma a teplá vana mě přivítala s otevřenou náručí...
Akce číslo: 1
"Brdské bruslení"
datum: 27.12. 2002
Vyjeli jsme z Prahy poměrně ranním vlakem v 6:50 ze Smíchova. Naše konečná zastávka byly Nesvačili, odkud jsme se po krásně zledovatělé cestě vypravili k lesu. Vystoupili jsme po Drahlovickém potoce a cestou obdivovali krásu zamrzlého potoka, ojíněných stromů, ticha atd...
Po několika časových jednotkách (už si teda doopravdy nepamatuju, kolik mohlo být hodin) jsme v mlze před sebou uviděli komín a lampy vojenské Základny na hřebeni. Všude na stromech byla nádherná jinovatka. Na zemi ležela slabá vrstva sněhu a pod ním všude led. Prostě senzace.
Několikrát jsme se vyfotili a pak přelezli přes hřeben na žlutou značku. Naše další cesta pak vedla přímým směrem na Hladovku (cesta). Po cestě jsme potkali jediného postaršího trampa s orig. usárnou. Mimochodem jediný člověk za celý den). Z Hladovky jsme však brzy zase zmizeli a náš nynější cíl byly trosky Paloučku (čest jeho památce).
Bylo nám ho líto. Zvláště, když jsme ho znali jen chvíli a patřil mezi naše nejoblíbenější brdské campy. škoda, že se nám v jeho boudě poštěstilo spát jen jednou (na tuto noc nikdy nezapomenu. A kamarád Rejpal asi taky ne). Co jsme však velmi ocenili, byl pořádek po zbořené boudě. Nikde žádný odpadek ani přeřezaná kláda. To se nám moc líbilo. Horší to už bylo u trosek Harleye, ale snad to příroda přikreje (pokus o rým :)...
Ještě jsme se stihli pohoupat na houpačce u Mohykána a pak už jsme šupajdili přes Knížecí studánky na Stožec a z něho na vlak do Všeradic (cestou jsme se ještě báječně povozili na ledových klouzačkách poblíž cesty). Poslední zastaveníčko na cukrovém občerstvení v místních potravinách a hurá do Prahy. Nádhera.
Při této cestě jsme navštívili mimo jiné campy Srnčák, Bonanza, Hobart, Pražec a Zelené šišky a objevili nám dosud neznámý camp Brodyho volbu...
Akce číslo: 0
"Vznikáme!!!"
datum: 28.10. 2002
Bylo nádherné babí léto a škoda zůstat v Praze, takže jsme s Áňou (a jejím psem Fidem)
vyrazili ven. Kam jinam než na Brdy...
Dojeli jsme do Řevnic a rozhodli se projít si Kejnou, neboť já už jsem tam jednou byl a moc se mi tam líbilo. Hned z kraje jsme v jednom lůmku našli kříž spojený z dvou ohořelých dřev. Patrně památka po nějakém sroubku. Pokračovali jsme hromadami listí (krásně se v něm válí sudy a hledá ztracený nůž) na Želvu a ještě později na camp Swamp, kde Áňuška vyčistila krb od konzerv a baterií. Naše další kroky (spíš tisíce kroků) vedly přes další camp na Řevnické jezírko, kde jsme se nasvačili a při této svačině vymysleli (i na tom nese větší zásluhu má milá polovička) náš nynější název. Totiž TOULAVCI NEZNAČENÝCH CEST. Pak už jsme jen slezli do Řevnic na vlak a odfrčeli ku Praze.
No a tak jsme na Brdech vlastně vznikli...
Při cestě jsme ještě objevili (díky Áně) camp T.O. Yenkee (škoda že v kapánek dezolátním stavu).
Postupně pro vás (a pro sebe) sepisuje Frank a jeho mozkové buňky. Pochopitelně od posledně psaného zápisu už jsme podnikli mnoho jiných vandrů a výprav, ale kdo to sem má pořád psát :-)
Lenošení na Desertu - 30.4.-1.5.2005
Velikonoční ponděli - 21.4.2003
Hledáme Diagonálu aneb super bloudění - 14.4.2003
Nedělní Brdy aneb Mokro v botách, píseň v notách, nikdy nepsanou..." - 16.2. 2003
"Brdské bruslení" - 27.12. 2002
"Vznikáme!!!" - 28.10.2002
Vzhledem k tomu, že nejsem schopen spočítat zpětně všechny akce, které jsme spolu s Áňou jako T.N.C. prožili, musím proto začít číslování vandrů a výletů (pod hlavičkou T.N.C., tzn. žádné oddílové, ani dorostové, ani mé nebo Ániny jednotlivé akce) od doby, kam má paměť sahá, tj. od vánoc roku 2002 + výprava, na které Toulavci vznikli:
Akce číslo: 5
Lenošení na Desertu
datum: 30.4.-1.5.2005
Od posledního zápisu v kronice uběhla už dlouhá doba. Je to dáno mou leností i nemožností se připojit k internetu. Jenže zpět na vandry už si nevzpomenu, tak začnu psát zase od teď po dlouhé přestávce :-)
Někdy během týdne přišla Anuška s tím, že pojedem na vandr na Brdy (kam jinam). Má být krásně, tak to bude ideální čas na opalování se a učení někde na brdské loučce. Nadšeně jsem souhlasil.
V pátek po práci jsme začali balit. Áňa nakoupila dostatek jídla, takže o plný žaludek a batoh nebude nouze. Sbalil jsem uesku, ÁŇa Tuláka a dva chlebníky a těšili jsme se na odjezd. Do toho já stále remcal, co nám ještě chybí, ale nakonec jsme měli stejně všechno, neboť Áňa (jako každá manželka) má paměť dokonalou a myslí na všechno.
Chtěli jsme vyrazit v sobotu v 6:25 vlakem ze Smíchova, ale když nás ve 4:30 probudil budík, jednohlasně jsme schválili odjezd pozdější.
Vlak nám tedy jel v 9:25. Na nástupišti jsme potkali Tonyho se Sylvou, kteří mířili podobným směrem, tak jsme se k nim přidali a cesta vesele ubíhala za debaty na téma "opalování přes sklo". Já jsem zastánce této teorie (jako jediný). Tony naopak tvrdil, že se od skla paprsky odráží a od toho vzniká ten tolik obávaný skleníkový efekt...
V Hostomicích jsme vystoupili někdy kolem 10:45 a naše první kroky vedly kam jinam, než do cukrárny. Vyzbrojeni zmrzlinou jsme začali ukrajovat první metry poměrně krátké cesty...
Cesta na Desert camp byla náročná, neboť slunce pálilo a my neměli pití. Ale zvládli jsme to!!! Na Desertu nás kromě padajících laviček nikdo nečekal. To bylo dobré.
Napili jsme se, podívali se na naše, v loňském roce vysazené gingo a zavrhli odpočinek. Schovali jsme batohy a jen s chlebníkem vyrazili na obhlídku blízkých campů.
Krájeli jsme metr za metrem a po nějaké době jsme došli na camp Krkavčí údolí. Místní osadníci camp stále zdokonalují, ale koupená lavice se stolem už na mě je trochu moc civilizovaná. Od KÚ jsme si to namířili až ke skautské základně (stojí čerstvě na pasece - málem jsme to nepoznali) a pak na Hojnost. Tento camp má svou slávu již bohužel dávno za sebou, i když já se tam rád vracím.
Od Hojnosti jsme šli oklikou na camp Boot Hill. Po cestě jsme ještě "obdivovali" práci místních silničářů, kteří vysadili novou alej a každý stromek oplotili pletivem. Dali ho však obráceně. Velké díry byly u země a malé, která nemají propustit králíky, byly asi ve dvoumetrové výšce... Aspoň králící v zimě neumřou hlady :-).
Na Boot Hillu jsme opět potkali Tonyho se Sylvou, nabrali vodu, nechali jim tam sušenky a vyrazili přes vrchol Písku zpět na Desert, kde jsme zbytek dne strávili čtením křesťanské knihy o Manželství. Večer jsme něco pojedli a asi ve 22 hodin zalehli.
Ráno (v 9:45) nás probudil lesník, traktor a motorová pila, kteří v této vražedné kombinaci dělali probírku cca 30 metrů od campu... Přesunuli jsme se tedy i s věcmi na louku a tam jsme se opalovali, jedli, četli a povídali si až do odchodu. Sbalili jsme uesku a Tuláka a vyrazili na vlak. Pod lesem jsme ještě natáhli deku a chvilku si odpočali. Času bylo dost.
K vlaku jsme to vzali opět přes cukrárnu, takže sladká tečka za vandrem se podařila. U vlaku jsme do třetice potkali T+S a ještě spoustu jiných tuláků, takže cesta do Práglu utekla vcelku rychle.
No a to je konec jednoho podařeného jarního vandru...
Akce číslo: 4
Velikonoční ponděli
datum: 21.4.2003
Nějak máme ve zvyku jezdit s Áňou v pondělí, ale tohle bylo aspoň volné. Já jsem byl s Tomem na Brdech už od pátku a měli jsme za sebou spoustu krásných kilometrů. Áňa za námi přijela až v pondělí ráno, aby s námi mohla být aspoň jeden den. Dokonce s sebou vzala i svého psa Fida, který je externím člene T.N.C.
Spali jsme na fleku několik set metrů pod Swampem a byla to krásná noc. Snad poprvé jsem na Brdech spal někde mimo camp. Ráno jsem vyzvedl Anušku u blízkého lomu a společně jsme došli vzbudit Toma (který však už byl vzhůru a dokonce pod vlivem toho, že se bude moct před Áňou vytáhnout vařil snídani :-). Dobře jsme posnídali, já jsem našel KPZ po nějakém skautovi, který ji tam zapomněl a pak jsme vyrazili na Babku. Chvilku jsme se tam opalovali, načež následoval "cross country" přechod na camp Želva, od kterého nás dělilo mnoho (nejen) výškových metrů. Zapsali jsme se do kempovky a vyrazili volnou chůzí kamsi (chtěl jsem se směřovat na Kejnou, ale moc jsme se nesnažili). Kupodivu jsme na Kejnou dorazili a dokonce v jejím nejvrcholnějším začátku, takže jsme si mohli vychutnat celou její nádhernou rokli (kdo jí zná, ten mi přisvědčí). Na jednom místě jsme se pod velkou skálou rozhodli udělat obídek a dát obligátní přestávku, což uvítal s jásotem hlavně Fido, neboť mu svitla naděje dobrého žrádla.
Od tohoto místa jsme pak pokračovali po proudu až do Řevnic (já jsem na tomto místě zapomněl svůj nejlepší nůž a po třech týdnech jsem ho tam znovu nalezl!!!). Dali jsme si malou zmrzlinu a pak už jsme se museli přesunout do Práglu. Moc krásný den.
Akce číslo: 3
Hledáme Diagonálu aneb super bloudění
datum: 14.4.2003
Jo, jo. Zase jedno volné pondělí a zase jedna výprava na milované Brdy. Vyjeli jsme (jak jinak) v 6:50 s cílovou stanicí Řevnice, kde jsme se zdrželi jen chvilku při nakupování proviantu v místním obchodě a pak už nás pohltili mlžné lesy. Byl krásný, slunečný den vhodný k opalování se.
Naše první zastávka byla u řevnického jezírka, ale to bychom nebyli Toulavci, kdybysme drželi značku. Vyrazili jsme přímou čarou do kopce, cesta necesta. Těžká cesta nás odměnila pěkným lůmkem s nepatrnými zbytky sroubku (ohořelé stromy, dvě, tři stesané klády). Nádherné místo s velkými smrky uprostřed dubového lesa. Následovala svačinka a pak jsme se mou oblíbenou zkratkou (vždycky při ní objevím nějaká nové, doposut neznámá místa) přesunuli na Soudný vrch, odkud jsme museli jít po "nenáviděné" značce několik kilometrů.
Vzhledem k tomu, že jsme chtěli objevit camp Diagonála XY (o kterém jsem jen neznatelně tušil, kde by mohl být (pochopitelně mylně)), odbočili jsme v jednom místě z cesty a začali hledat potok, na kterém jsem Diagonálu tušil. Bohužel špatně, neboť jsme dorazili na camp Zelené šišky (kdo z vás ví, kde leží Šišky a kde Diagonála (což teď už vím naštěstí také), musí se jistě smát, o kolik kilometrů vedle jsme hledali). Nevadí. Vzhledem k tomu, že na Šiškách někdo byl, vyhli jsme se jim a směřovali stále na potok, který jsme si vybrali dřív. Neuvěřitelnou klikou jsme však při cestě našli (nám doposud neznámý) camp Strachomorna, což nás dostatečně odškodnilo za nenajití Diagonály. Opět jsme posvačili a razili dál. Nalézt teď námi hledaný potok nebylo už tak těžké a my jsme mohli konečně začít objevovat neznámé kraje.
A skutečně. Po několika metrech jsme objevili krásné místo s malým ohništěm. Místo, které si možná zvolíme za svůj "Toulavecký flek".
Později jsme sestoupili po potoce na červenou značku a vzhledem k tomu, že už začínalo být pozdnější odpoledne, vyrazili jsme na vlak do Malé Hraštice. Opět cestou necestou podél Voznického potoka skoro až k nádraží. Krásná cesta.
Od nádraží nám jel brzy vlak a tak jsme se k večeru ocitli zase v rodném velkoměstě. Ach jo. Ale to počasí stálo za to.
Akce číslo: 2
"Nedělní Brdy aneb Mokro v botách, píseň v notách, nikdy nepsanou..."
datum: 16.2. 2003
Vyrazili jsme jako obvykle vlakem v 6:50, tentokrát do Hostomic. Vrchol Písku se topil v mlze, na zemi bylo několik centimetrů sněhu a mě bylo hned jasné, že Áňa v Gore-texes má nad mými kanadami podstatně navrch. Moje nevydržely suché ani hodinu, Áňa v botech měla mokro o dost později. Hmmm. Stejně ale zůstanu u kanad.
Vyrazili jsme do kopců s tím, že se zastavíme na Pískách na našem Desert campu, obhlídneme zimní škody a uvaříme si čajíček. Na Desert jsme dorazili, ale spalo tam několik lidí, tak jsme je jen "obrali" o hrnek čaje, zapsali se do kempovky a zase vyrazili. Ale bylo tam krásně. Naše další cesta vedla přes Willyho Boot hill, kde kromě deseti centimetrů sněhu nikdo nebyl. Jako další cíl jsme si stanovili najít camp Naději a tak jsme se ho vydali plnit. Až mě překvapilo, když se nám to skutečně po několika hodinách podařilo (ale bylo to docela daleko). Cestou jsme míjeli desítky běžkařů a voda v mých botech znatelně stoupala. Také zásluhou Áni, která mě nutila nechodit běžkařům ve stopě (tzn. po cestě, kde byl sníh aspoň trošku ušlapaný), ale hezky šlapat hlubokým snížkem při okraji cest.
Na Naději byla zima a padal jemný sníh. Rozhodli jsme se zde naobědvat (i když poněkud v pozdním čase) a já jsem se rozhodl (nerozumně) uvařit čaj ze sněhu.
Hmmm. Než jsem vůbec rozdělal oheň, přimrzly mi nohy k botám a znatelně mi prochladly prsty u rukou. Nakonec se to zdařilo, ale čaj jsem stejně neuvařil. Poté, co jsem si dvakrát vodu vylil (jednou do bot (to už moc nevadilo, alespoň byla teplá) a podruhé do ohně), rozhodla Áňa (rozumně), že už radši půjdem. Tak jsme šli. Cestou necestou (však jsme také T.N.C.) jsme směřovali na Hostomice a skutečně je po nějakém (relativně dlouhém) čase objevili. Vláček jel za půl hodiny, takže jsme si ještě stačili dokonale procvičit třesavku a pak už jsme jeli. V Nesvačilech k nám přistoupil Tony s Chůfem (Tony nás mimo jiné pozval na módní přehlídku v pásmu Stopy sešlapanejch bot, kam jsme zašli a bylo to docela fajn), takže o zábavu bylo také postaráno. No a pak už jsme byli doma a teplá vana mě přivítala s otevřenou náručí...
Akce číslo: 1
"Brdské bruslení"
datum: 27.12. 2002
Vyjeli jsme z Prahy poměrně ranním vlakem v 6:50 ze Smíchova. Naše konečná zastávka byly Nesvačili, odkud jsme se po krásně zledovatělé cestě vypravili k lesu. Vystoupili jsme po Drahlovickém potoce a cestou obdivovali krásu zamrzlého potoka, ojíněných stromů, ticha atd...
Po několika časových jednotkách (už si teda doopravdy nepamatuju, kolik mohlo být hodin) jsme v mlze před sebou uviděli komín a lampy vojenské Základny na hřebeni. Všude na stromech byla nádherná jinovatka. Na zemi ležela slabá vrstva sněhu a pod ním všude led. Prostě senzace.
Několikrát jsme se vyfotili a pak přelezli přes hřeben na žlutou značku. Naše další cesta pak vedla přímým směrem na Hladovku (cesta). Po cestě jsme potkali jediného postaršího trampa s orig. usárnou. Mimochodem jediný člověk za celý den). Z Hladovky jsme však brzy zase zmizeli a náš nynější cíl byly trosky Paloučku (čest jeho památce).
Bylo nám ho líto. Zvláště, když jsme ho znali jen chvíli a patřil mezi naše nejoblíbenější brdské campy. škoda, že se nám v jeho boudě poštěstilo spát jen jednou (na tuto noc nikdy nezapomenu. A kamarád Rejpal asi taky ne). Co jsme však velmi ocenili, byl pořádek po zbořené boudě. Nikde žádný odpadek ani přeřezaná kláda. To se nám moc líbilo. Horší to už bylo u trosek Harleye, ale snad to příroda přikreje (pokus o rým :)...
Ještě jsme se stihli pohoupat na houpačce u Mohykána a pak už jsme šupajdili přes Knížecí studánky na Stožec a z něho na vlak do Všeradic (cestou jsme se ještě báječně povozili na ledových klouzačkách poblíž cesty). Poslední zastaveníčko na cukrovém občerstvení v místních potravinách a hurá do Prahy. Nádhera.
Při této cestě jsme navštívili mimo jiné campy Srnčák, Bonanza, Hobart, Pražec a Zelené šišky a objevili nám dosud neznámý camp Brodyho volbu...
Akce číslo: 0
"Vznikáme!!!"
datum: 28.10. 2002
Bylo nádherné babí léto a škoda zůstat v Praze, takže jsme s Áňou (a jejím psem Fidem)
vyrazili ven. Kam jinam než na Brdy...Dojeli jsme do Řevnic a rozhodli se projít si Kejnou, neboť já už jsem tam jednou byl a moc se mi tam líbilo. Hned z kraje jsme v jednom lůmku našli kříž spojený z dvou ohořelých dřev. Patrně památka po nějakém sroubku. Pokračovali jsme hromadami listí (krásně se v něm válí sudy a hledá ztracený nůž) na Želvu a ještě později na camp Swamp, kde Áňuška vyčistila krb od konzerv a baterií. Naše další kroky (spíš tisíce kroků) vedly přes další camp na Řevnické jezírko, kde jsme se nasvačili a při této svačině vymysleli (i na tom nese větší zásluhu má milá polovička) náš nynější název. Totiž TOULAVCI NEZNAČENÝCH CEST. Pak už jsme jen slezli do Řevnic na vlak a odfrčeli ku Praze.
No a tak jsme na Brdech vlastně vznikli...
Při cestě jsme ještě objevili (díky Áně) camp T.O. Yenkee (škoda že v kapánek dezolátním stavu).
Postupně pro vás (a pro sebe) sepisuje Frank a jeho mozkové buňky. Pochopitelně od posledně psaného zápisu už jsme podnikli mnoho jiných vandrů a výprav, ale kdo to sem má pořád psát :-)